Houpací kůň Pekar ze Studence

Houpací kůň Pekar ze Studence  NEPRODEJNÝ EXPONÁT

Příběh o Pekarovi

Za starých časů, v malé vesničce Studenec obklopené zelenými lukami, poli a hlubokými lesy, stál malý domek s prostornou zahradou. Právě v tomto domku se zrodil příběh jednoho houpacího koníka, který se stal nedílnou součástí dětství dvou bratří, Pepíka a Karlíka.

Houpacího koníka vyrobeného kolem roku 1945 darovali rodiče svým dvěma malým synkům Pepíkovi a Karlíkovi. Kůň byl celý bílý - nádherný bělouš, který v představách kluků ožíval pokaždé, když na něj nasedli. Rodiče jim houpacího koníka darovali jako vzácnou hračku, v tehdejší době to byla opravdová zvláštnost. Pepík a Karlík si koníka zamilovali a často si s ním hráli od rána do večera, stal jejich nerozlučným společníkem.

Chlapci si při svých vyjížďkách často hráli na indiány a v jejich fantazii vznikali nejbláznivější indiánské příběhy. Jejich kůň byl pro ně nejrychlejší a nejstatečnější kůň široko daleko. Pepík, jako vůdce indiánského kmene, a Karlík, jeho mladší bratr a zdatný průzkumník, vyráželi na nebezpečné výpravy. Objevovali blízké i vzdálené pláně, které se táhly přes sousední louky a pole, hluboké lesy i divoké potoky. Společně na koníkovi cválali za obzor, zažívali souboje s nepřáteli, objevovali neznámá území a snili o tom, že si jednoho dne vybudují vlastní indiánskou vesnici.

Čas plynul a Pepík s Karlíkem vyrostli v dospělé muže. Houpací kůň byl dětskými hrami opotřebovaný, ale stále hrdý, zůstal v domě jako tichý strážce jejich vzpomínek. Po čase se však přes jejich milovanou neteř Libušku se dostal do vesničky Včelákov u Hlinska.

Libuška, která koníka obdivovala už jako malá, ho zachovala pro své vlastní děti. I když byl už bez houpadla, jeho barva lety omšelá, jeho kouzlo zůstalo stále silné. Její děti a později i vnoučata si s ním hrály stejně jako kdysi Pepík a Karlík. Při jejich hrách byl koník stále věrným společníkem, který je vybízel na výpravy po blízkém i vzdáleném okolí. Ve svých představách na koníku cválaly po nekonečných lukách, přeskakovaly potoky a objevovaly skrytá místa Včelákova a okolí.

A tak se bělouš, darovaný rodiči svým dětem a oživlý díky dětské fantazii, stal věrným společníkem mnoha generací. Přinášel radost, hravost a byl svědkem nesčetných dobrodružství. Zůstal symbolem toho, jak čistá a neomezená dětská představivost dokáže proměnit obyčejný den ve velkolepý příběh.

Dnes, v Koníčkárně v Horním Bradle, možná stále čeká na další generaci malých objevitelů, aby je znovu vzal na svém hřbetě na výpravy plné snů a fantazie. Tento houpací koník, věnovaný do naší expozice Libuškou, nese jméno Pekar – na počest jejích strýců Josefa a Karla, kteří byli jeho prvními dětskými majiteli.